Písek a Písecko, to je náš domov. Zde jsme se narodili a vyrostli a Písek se nám takříkajíc dostal pod kůži. Někdy i doslovně, když si jeden v zatáčce nedal pozor a na svém otřískaném dětském kole přecenil adhezi zpuchřelých plášťů. Za těch několik desítek let, co to člověk dokáže sledovat, se Písek značně změnil. Tam, kde dříve končilo „město“ a začínaly louky s meandry Mehelnického potoku, dnes dnem i nocí hučí auta a lidé plní téměř bezedné nákupní vozíky. Jiné louky a pole na jedné straně ustoupily podivně kypícím satelitům, rychlokvasným plechovým halám a záchvatu obchvatů a na straně druhé fabriky v Písku i okolí známých jmen dnes chátrají a jsou rády za každé „náhradní“ (na)plnění.
Město se nám na počátku devadesátých let vylouplo z oprýskané šedi, aby na pár let skvostně zazářilo a nyní se začalo pomaličku topit v záplavě laciných reklamů, blboardů a dopravních značek. A protože víme, o co jsme přišli, začínáme tušit, o co přijdou ti po nás. Snad tedy alespoň nepatrnou část jsme stihli a ještě stihneme zachytit a zdokumentovat. Protože Písek, to není jen ten náš starý most a bělostná věž kostela, stejně tak jako Písecké hory nejsou jen vysílačem na Jarníku…