Letošní léto bylo krapátek teplejší a sušší než obvykle a hrázní z Orlíka tak vypouštěli z nádrže více než Vltavou a Otavou přitékalo. Díky tomu hladina klesla o dobrých 9 metrů a odhalila místa běžně nevídaná. Během konce léta a začátku podzimu jsme podnikli několik výprav na různá místa na Vltavě, Otavě i Lomnici…

→ Hladná, na místě původního přívozu měl před válkou (a za války) vzniknout most, už se i začalo se stavbou, ale zůstalo jen u části pilířů na levém břehu. Řopík chránící budoucí most je obvykle celý pod vodou, dnes je zazděný. Vltava díky zbrzdění v Kořensku má hlavně poránu charakter většího potoka…

→ Vodní elektrárna Nový Mlýn. Z elektrárny postavené na počátku 30. let a zbořené před napuštěním přehrady zbylo poměrně obrovské torzo – celá vorová propusť, jez, turbínové místnosti a před nimi česla i s ledolamy. Obvykle je vše několik metrů pod vodou…

→ Vltava v pásmu mezi Jehnědnem a Vranovem. V této části lze nalézt pod skalami potopené pramice, zbytek základů mlýna pod dnešním autokempem a hlavně se náhle na skále tyčí „Brůno“ – kříž, jehož podstavec je běžně smáčen Vltavou. Zátoky pod hradiště u Písecké Smoleče, které se zařezávají běžně jako norské fjordy, jsou v době sucha zcela na bahně…

→ Podolský most. Asi nejnavštěvovanější místo během odvodní. U obou hlavních pilířů se objevily základy a sklepy domů. Na levém břehu vylezlo z vody přes 300m silnice i s celým kamenným jednoobloukovým mostem přes temešvárský potůček.

→ Červenský viadukt…

→ u Zvíkova I.

A takhle to vypadalo na několika místech Otavy:

→ okolí Jistce

→ soutok Otavy a Lomnice

→ u Zvíkova II.

Lom, který je hluboký mezi šesti až osmi metry najdeme snadno hned vedle naučné stezky, která vede mezi Novým rybníkem a Srní homolí. Od rybníka stačí jít nějakého čtvrt kilometru do kopce, takže je to sem příjemná procházka.

Lom byl založený roku 1885 a stejně jako lom na Živci se proslavil výskytem jedinečného písekitu. Ten se asi jen tak najít nepodaří, co se ale může zdařit velice snadno je nález růženínu (křemen s narůžovělou až nafialovatělou barvou). Nejsnáze se dá objevit přímo u cesty, není třeba se spouštět na zapadané dno lomu. Dále je tu prý poměrně bohaté naleziště berylu, turmalínu a monazitu. Lom zásoboval Písek živcem pouze sedm let, tedy do roku 1892.

Když stojíte na hraně lomu směrem od cesty, můžete na dně vidět vchody do „štol“, lépe řečeno vytesaných komor. Do té větší, která se nachází na nejužší straně lomu, se dá s jistou dávkou opatrnosti slézt, i když vzhledem k občasným sesuvům to nelze moc doporučit. Ale když se tedy protáhneme pod skalním žebrem, komora se otevře a je poměrně velká. Úžasné ticho zde narušují jen kapky vody…

Fotografie a text:
2013, 2015 • Tom Droppa

Ten kdo jede z Písku na Bavorov zatáčkovitější a kochavější cestou přes Putim a Ražice, si v Drahonicích jistě všimne z dálky viditelného komína s poněkud přerostlým čapím hnízdem.Komín je se svojí 24m výškou v podstatě jedinou dominantou obce a stojí v poněkud trudných zbytcích bývalého Družstevního lihovaru. Ten byl v jižní části hospodářského dvora vybudován v roce 1913. Za posledních deset let, kdy se zřítily i poslední střechy, se stav lihovaru poměrně rychle zhoršuje. Nalezneme zde relikty varny, kotelny s jednoplamencovým kotlem a několik dalších lihovarních budov, do kterých ovšem není radno doslova strkat nos…

V nejzachovalejším stavu z celého lihovaru je tedy poměrně zdobný cihelný komín, který je dodnes v původním stavu. Bohužel jej neúměrně zatěžuje překynuté čapí hnízdo, takže hlavice komína má několik trhlin. Spodní část komína – oktagonální podstavec s příklopem a maticí – se s větší části ukrývala v budově, zdobnými tvarovkami navazující dřík z radiálek je zdoben mozaikou v dolní i horní části a je zakončen nenápadnou hlavicí. Komín vystavěla nejznámější česká komínářská firma Antonín Dvořák a Karel Fischer z Letek u Libčic. V podstatě identický komín můžeme najít v blízkých Dvorcích u Skal, kde byl taktéž v roce 1913 postaven družstevní lihovar.

Fotografie a text:
2010 – 2013 | 2015 • Tom Droppa

Mezi Novými Dvory, Tálínem a Kuklí se poměrně zprudka vypíná Ostrý vrch. Na jeho dvojvrchol sice nevede žádná z mnoha turistických značek křižujících a obkružujících Písecké hory, ona tam v podstatě nevede žádná pořádná cesta, ale s trochou potu se nahoru dá dostat i v sedle horského velocipédu. A stojí to za to. Zejména v zimě, kdy zcela převažující listnatý les odhodí svůj háv a prosvětlí se nízkými paprsky lednového slunce.

Na hlavním – jižním vrcholu můžeme najít pěkný geodetický bod z roku 1921, který označuje výškovou kótu 538,2 m. n. m. A také jsou tu „tančící stromy“, které se k sobě vinou a různě se proplétají.

A když se tak potulujete mezi stromy a skalkami a zvolna začnete sestupovat ze severního vrcholku k bývalé katovně, jako zjevení na vás zapůsobí navždy opuštěné dílo dávného kameníka. Hrubě otesaný kamenný kvádr uprostřed lesa. Jeho koryto však zůstalo navždy nedoděláno a jen svým načrtnutým obrysem dává tušit, jaké s ním měl jeho tvůrce plány…

Fotografie a text:
2014 • Tom Droppa

Stejně jako v Ražicích, tak i v Čimelicích přímo u nádraží stojí družstevní obilní skladiště. Není možná tak na očích, přecijen je z větší části schováno za stromy, ale i tak je to pohleduhodný kus užitné architektury.Na první pohled je patrné, že čimelické skladiště je taktéž dílem architekta Karla Caivase, což ostatně potvrzuje i archiv Národního technického muzea. Zejména průčelí nad nakládací rampou s čtyřmi trojicemi oken je víceméně identické. Zatímco ražické skladiště bylo na přelomu třicátých let postaveno „na etapy“, kdy novější přístavba je znatelně větší, čimelické bylo patrně rovnou postaveno na dvojnásobném půdorysu. Čimelické sice nemá vlečku, ale na druhou stranu je to ke kolejím co by pytlem se zrním dohodil…

Skladiště je dodnes ve víceméně původním stavu a jeho východní průčelí směrem k nádraží zdobí nápis „SPLNÍME VÝKUP – ZAJISTÍME VÝŽIVU NÁRODA“.

Inu, a přímo u plotu skladiště můžeme najít pěkný kanálový dekl se signací NHKG, tedy Nová huť Klementa Gottwalda…

Fotografie a text:
2013 • Tom Droppa