Pivovarnictví má nejen v Písku mnohasetletou tradici, a tak není divu, že na technické památky týkající se výroby piva, a to zejména z industriální éry, je, či lépe řečeno bývala naše země velice bohatá. V Písku jsme sice poměrně nedávno o jeden z pivovarů přišli, ale pořád to ještě není tak špatné, neb sladovna byla zrekonstruována a měšťanský pivovar se snad zkáze také vyhne.

Byť se pivo v Písku vařilo od „pradávna“, první právo várečné je zmíněno až s rokem 1327, kdy město získalo od Jana Lucemburského výsady včetně tzv. práva mílového (do jedné míle od bran města nesměl nikdo jiný, než držitel práva, vařit pivo) . 

Je velice pravděpodobné, že již na počátku 16. století vznikl první pivovar v prostorách víceméně nevyužívaného hradu, neb je do té doby datován i vznik radnice. Jisté je, že dobyvatel města Martin de Hoeff-Huerta dal v roce 1632 příkaz k založení nového pivovaru, a to opět v místě bývalého hradu, kde v podstatě vydržel fungovat dvě a půl století, než byl vystavěn nový, moderní pivovar „za městem“ v dnešní Hradišťské ulici.Rostoucí poptávka po pivu, a taktéž změna přípravy piva podkvasnou metodou, si vyžádala na počátku druhé poloviny 19. století nový pivovar se spilkami a sklepy s lednicemi. Proto se v letech 1862-64 vystavěl nový pivovar přímo u hradu a řeky Otavy. Sklepy, humna a sladové půdy v hlavní části budovy u řeky, varna a spilka byly v kratším, bočním křídle. Ovšem brzo se ukázalo, že je třeba provozy i nadále rozšířovat, a proto se po roce 1870 začal stavět nový pivovar za Švantlovým dvorem (Švantlákem). Nejprve sklepy r.1874 (dolní budovy) a až později v 80. letech zbytek, jako dominantní varna, spilka a strojovna. Provoz v původním pivovaře byl poté přeměněn na sladovnu, tak jak ji v podstatě známe i dnes.

Díky tomu, že kapacita novým dvojitým hvozdem vybavené sladovny byla nyní pro měšťanský pivovar více než dostatečná, mohla si sladovna dovolit prodávat slad i jiným pivovarům, kupříkladu nuselskému, smíchovskému, plzeňskému, chebskému, ale třeba i pivovaru v Linci.

Dobu krizí i válek sladovna přežila v podstatě bez úhon, kupříkladu na počátku 40. let byla modernizována technologie v severním hvozdu. V souvislosti s tím byl nejspíše přestavěn a zvýšen i jeho komín, do té doby byly oba komíny stejné – s ozdobnými římsami a „kloboukem pana starého“. Ovšem po roce 1948 přišla doba temna, pivovar i se sladovnou se dostal pod národní podnik Jihočeské pivovary, načež výroba piva byla k roku 1953 definitivně ukončena. Sladovna svému účelu sloužila ještě dalších dvacet let, aby v roce 1973 i její komíny přestaly vonět a topeniště navždy vyhasla. Obrovské prostory pak dlouhá léta sloužily jako různé sklady různých podniků a výjimečná budova dlouhá léta bez údržby pozvolna chátrala.

A i když se z ní asi už nikdy nebude linout vůně sladu, máme štěstí, že budova prošla během posledních 10 let rekonstrukcí a prozatím částečnou konverzí na kulturní centrum. Neb takovýchto zachovalých samostatných sladoven není u nás mnoho, napočítali bychom je na prstech našich končetin, a těch funkčních je ještě méně. Nejbližší je sladovna Rudolf v Táboře, další jsou kupříkladu litovelská, kounická, bernardí v Rajhradě a ještě pár dalších. Krásná Exportní sladovna ve Stodě byla sice také bez využití, ale v posledních letech byla naštěstí také opravena. Na druhou stranu bez úcty k odkazu předků byly nesmyslně zbořeny sladovny v pražské Podbabě (2007) a obchodní sladovny v Olomouci (2012), které byly nahrazeny tuctovou developerskou zástavbou.

Je dobře, že město Písek našlo odvahu a hlavně finance na opravu cenného industriálního objektu.  Kdyby se tak ještě našly finance na opravy dalších technických památek ve městě i jeho okolí, neb, jak známo, bez fabrik by nebylo blahobytu a historický odkaz mají industriální chrámy leckdy stejně cenný, jako ty sakrální !

A nyní již vzhůru na prohlídku! Začneme nedaleko městkého ostrova a půjdeme po náplavce, přes starý most až na nádvoří sladovny…

Jak bylo již předestřeno, sladovna má v současné době cca z poloviny nové využití a druhá polovina na své budoucí využití ještě čeká. Jak o velké prostory se jedná, si můžeme celkem dobře představit dle následující fotografie:

Jižní polovina (ta vpravo) je z větší části již využita. Sklepení na své využití se teprve čeká, ale na humnech je expozice dětské ilustrace. Uprostřed budovy (cca pod nápisem) je menší výstavní síň a pod ní expozice věnovaná píseckému výtvarníku Radku Pilařovi (všichni známe třeba Rumcajse). Nad humny jsou patra, kde se dříve nechal odležet vyhvozděný (vysušený) slad, případně se zde skladoval ještě surový ječmen. V těch jsou dnes multifunkční expoziční a konferenční sály, příznačně zvané „Vysoké“ a „Nízké“ a „Bílé trámy“.

Na začátek prohlídky se podíváme do původních prostor a vezmeme to pěkně odspoda…

Nyní se podíváme na prostory, které prošly celkovou konverzí na expoziční prostory. Vezmeme to pěkně odshora, opačně, než je při běžné návštěvě sladovny obvyklé…

A na závěr nás čeká prohlídka toho nejzajímavějšího – hvozdu. Dvojitý dvojlískový hvozd byl vystavěn v 80. letech 19. století. Zařízení hvozdů dostala na starost známá firma Novák & Jahn (Praha Bubny) a topeniště dodala firma Machovský. Původně byly oba hvozdy patrně identické, ve čtyřicátých letech byl ten severní (při pohledu z nádvoří vpravo) přestavěn.  V současné době (jaro 2014) jsou oba hvozdy víceméně rekonstrukcemi prozatím netknuté, a proto je zde k vidění naprosto jedinečná ukázka technologie konce 19. století!

V dolní části se nachází topeniště, které produkovalo horký vzduch. Ten se o patro výše rovnoměrně rozptýlil a skrz prodyšnou podlahu lísky se jím vysušil naklíčený slad. Tím se zastavil enzymatický proces probíhající v zrnu. To se nejprve nastíralo na horní lísku, kde byla teplota vzduchu cca 50°C a posléze se přesunulo na lísku dolní, kde byla teplota vzduchu znatelně vyšší, 80° – 110°C dle druhu sladu. V horní části klenby se při vstupu do komína nacházel regulátor tahu. Do tělesa komína pak vstupoval i kouřovod z topeniště, vedený bokem hvozdu a kouř odcházel oním středovým plechovým komínkem uprostřed zubatého „klobouku pana starého“.  Komín je nádhernou ukázkou zdobného hvozdového párníků, kupodivu již s kruhovým průřezem, obvyklejší v té době byly komíny oktagonální. Koruna komína je tvořena masivními kamennými bloky, a i když se to tak nezdá, horní průměr je kolem dvou metrů.

Severní hvozd prošel rekonstrukcí topeniště, za modernější a úspornější na počátku 40. let. Konstrukce pod lískami je tak mírně odlišná, jak si můžete všimnout v následující fotodokumentaci. Komín z radiálních cihel byl zvýšen a ve své době jej korunovala otočná bába, která napomáhala lepšímu tahu komína. Ta byla snesena během rekonstrukce sladovny.

Dnes je tedy jasné, že sladovna má v dnešní době nebržděného demolování technických památek před sebou ještě světlou budoucnost. I přes počáteční potíže se zdá, že alespoň pro dětičky je sladovna velkým lákadlem. Snad bude časem obsahovat lákadla i pro dospělejší jedince, zejména pro mužskou část populace, které je celý ten svět týkající se chmelového (a hlavně sladového) nápoje tak nějak bližší. V budoucnu má právě ve hvozdu vzniknout expozice pivovarnictví, tak uvidíme, jak se věc zadaří.

A pokud bychom mohli přispět svým dílem do studnice nápadů, navrhujeme, aby se podobně jako to mají v Žatci, vybudovala ve vyšším z komínů vyhlídka! Kam by se se svým výhledem Mekka chmelařství hrabala na naši píseckou sladovnu!

Přídavek z listopadu 2014 – fotografie z probíhající rekonstrukce hvozdu a „průchodu“ od řeky na nádvoří:

Květen 2015 – fotografie interiérů rekonstruovaného hvozdu s již instalovanou expozicí týkající se přípravě sladu pro pivovarské účely. Narozdíl od budoucích prohlídek, které by měly procházet hvozdem odshora, jsou fotografie seřazené opět od topenišť až po komíny…

Fotografie:
2005 – 2015 • Tom Droppa

Text:
2014 – 2015 • Tom Droppa, Řehoř Hořec

Použitá literatura:

PÍSECKÉ PIVOVARNICTVÍ • Petr Franěk • 2005
ENCYKLOPEDIE PIVOVARŮ ČECH, MORAVY A SLEZKA • Pavel Jákl • 2010

Lom, který je hluboký mezi šesti až osmi metry najdeme snadno hned vedle naučné stezky, která vede mezi Novým rybníkem a Srní homolí. Od rybníka stačí jít nějakého čtvrt kilometru do kopce, takže je to sem příjemná procházka.

Lom byl založený roku 1885 a stejně jako lom na Živci se proslavil výskytem jedinečného písekitu. Ten se asi jen tak najít nepodaří, co se ale může zdařit velice snadno je nález růženínu (křemen s narůžovělou až nafialovatělou barvou). Nejsnáze se dá objevit přímo u cesty, není třeba se spouštět na zapadané dno lomu. Dále je tu prý poměrně bohaté naleziště berylu, turmalínu a monazitu. Lom zásoboval Písek živcem pouze sedm let, tedy do roku 1892.

Když stojíte na hraně lomu směrem od cesty, můžete na dně vidět vchody do „štol“, lépe řečeno vytesaných komor. Do té větší, která se nachází na nejužší straně lomu, se dá s jistou dávkou opatrnosti slézt, i když vzhledem k občasným sesuvům to nelze moc doporučit. Ale když se tedy protáhneme pod skalním žebrem, komora se otevře a je poměrně velká. Úžasné ticho zde narušují jen kapky vody…

Fotografie a text:
2013, 2015 • Tom Droppa

Ražice by byly poměrně nevýznamnou vesnicí na písecku, kdyby v druhé půlce devatenáctého století nebyli písečtí radní konzervativní zaprděnci a udělali z Písku železniční uzel. Takhle máme místo jednoho uzlu dva, Ražice a Protivín, s malým uzlíkem v Putimi. A právě díky přítomnosti dráhy Cheb – České Velenice, bylo na jejím 258,653 Km   postaveno na konci 20. let 20. století obilní skladiště Jihočeského hospodářského družstva v Písku.

Projekt skladiště vytvořil v roce 1928 známý pražský architekt Karel Caivas, který je znám zejména jako autor Nákladového nádraží Žižkov.

A takhle obilní skladiště vypadalo ve třicátých letech. Nápis na fasádě je dodnes znatelný, vlečka už je minulostí.

Jak je vidět, není to stále ještě ta budova, kterou známe dnes. Je to proto, že v roce 1936 došlo k rozšíření objektu dle projektu Stavební kanceláře Ú. J. H. D., kterou posléze provedla  firma Ing. Vilém Pejša a Josef Lid, podnikatelství staveb v Písku:

V roce 2013 začaly v této krásné industriální budově rekonstrukce, která má proměnit toto skladiště na multifunkční obecní budovu… Takže ještě několik fotek původního stavu z venku:

V létě 2013 bylo možno shlédnout interiéry v podstatě nedotčeném, původním stavu:

V létě 2014 došlo k výměně střešní krytiny na vyšší budovy:

Duben 2015 – probíhají práce na fasádě. Krom zateplení došlo ke zvětšení některých oken. Na jednu stranu sice přibude uvnitř světlo, na druhou stranu došlo ke zničení typického znaku díla architekta Caivase:

Fotografie a text:
2010, 2013 – 2015 • Tom Droppa

Cihelnu v Hostišovicích, pozůstatek venkovského industriálu s největší pravděpodobností z první republiky, najdeme na blatensku kousek za hranicemi okresu. Poprvé jsme ji letmo navštívili v létě roku 2006. Tehdy byla ještě v poměrně intaktním stavu – zejména střecha nad pecí a celá dřevěná konstrukce byla až na jedno místo v pořádku.

Cihelna je zajímavá zejména umístěním komína z radiálních cihel, který je umístěn v podstatě přesně dle Hoffmannova patentu – tedy uprostřed tělesa pece. Stejná je sice v nedalekých Škvořeticích, obvykle jsou komíny ale postaveny mimo pec.

Tehdy v roce 2006 bylo na komíně gigantické, nahnuté čapí hnízdo. Klapající čápi sice romanticky doplňují kolorit vesnice, ale pro komín (i blízké okolí) jsou čápi spíše pohromou. Nejenže je vše v blízkosti poněkud znečištěno, ale kvůli hnízdu komín nevětrá, zdivo vlivem vlhosti degraduje a velká čapí hnízda (mohou vážit i kolem tuny) komín neúměrně zatěžují.

V roce 2007, během orkánu Kirill se plně ukázalo, jak je čapí hnízdo nebezpečné. Hnízdo nevydrželo nápor vichru a celé se zřítilo na pec. Zničilo tak poměrně velkou část střechy, čímž začalo rychlé a nevratné chátrání dřevěné konstrukce, z které po více než pěti letech zůstaly jen chatrné relikty, jak lze postupně sledovat na fotografiích z let 2007, 2009 a 2012…

Cihelna bývala dříve téměř v každé vsi. Kruhových cihelen, tzn. cihelen podle Hoffmannova patentu, kde byla pec oválná a umožňovala tak kontinuální výpal a která se dala mimo jiné rozpoznat díky poctivému továrnímu komínu, těch již bylo o něco méně, ale přesto bývaly poměrně běžné. Jen v Písku a těsném okolí byly tyto cihelny čtyři (hradišťská, na Ptáčkovně, nad serpentýnami, nad Nepodřicemi), nezachovala se ovšem žádná (přitom rok ´89 přežily dvě). V současné době není v píseckém okrese žádná, což je poměrně na pováženou (konstrukčně shodná je ovšem/alespoň vápenka u čimelického nádraží)…

Fotografie a text:
2006 – 2012 | 2015 • Tom Droppa

Ten kdo jede z Písku na Bavorov zatáčkovitější a kochavější cestou přes Putim a Ražice, si v Drahonicích jistě všimne z dálky viditelného komína s poněkud přerostlým čapím hnízdem.Komín je se svojí 24m výškou v podstatě jedinou dominantou obce a stojí v poněkud trudných zbytcích bývalého Družstevního lihovaru. Ten byl v jižní části hospodářského dvora vybudován v roce 1913. Za posledních deset let, kdy se zřítily i poslední střechy, se stav lihovaru poměrně rychle zhoršuje. Nalezneme zde relikty varny, kotelny s jednoplamencovým kotlem a několik dalších lihovarních budov, do kterých ovšem není radno doslova strkat nos…

V nejzachovalejším stavu z celého lihovaru je tedy poměrně zdobný cihelný komín, který je dodnes v původním stavu. Bohužel jej neúměrně zatěžuje překynuté čapí hnízdo, takže hlavice komína má několik trhlin. Spodní část komína – oktagonální podstavec s příklopem a maticí – se s větší části ukrývala v budově, zdobnými tvarovkami navazující dřík z radiálek je zdoben mozaikou v dolní i horní části a je zakončen nenápadnou hlavicí. Komín vystavěla nejznámější česká komínářská firma Antonín Dvořák a Karel Fischer z Letek u Libčic. V podstatě identický komín můžeme najít v blízkých Dvorcích u Skal, kde byl taktéž v roce 1913 postaven družstevní lihovar.

Fotografie a text:
2010 – 2013 | 2015 • Tom Droppa

Necelý půl kilák cesty z Vodňan po stožické „výpadovce“ nás přivede k bývalé strojové kruhové cihelně. Z dálky je rozpoznatelná zejména díky 33m vysokému cihelnému komínu s ozdobnými mozaikami a hlavicí.Cihelnu vybudoval v roce 1911 Vojtěch Mareš na pozemku darovaném městem. Zjara roku 1912 pak byla cihelna zkolaudována. Po únoru byla cihelna samozřejmě konfiskována a začleněna do národního podniku Jihočeské cihelny České Budějovice. Vodňanská cihelna byla závod 07.  Cihelna byla až do roku 2006 v podstatě v původním stavu, toho roku bylo bohužel rozhodnuto o demolici kruhové pece a sušáren. Dnes objekt funguje jako areál technických služeb.

Hlavní budova je zejména dnes, bez výše zmíněné kruhové pece v hlavní hale, podobná chrámu – střední převýšená část a nižší boční lodi.  Hala (bez pece) i sousedící část s komínem je otevřena do krovu. Ten je poměrně unikátní – je tvořen mohutnými dřevěnými segmentovými nosníky. (V podstatě identický, i s konstrukcí budovy, lze nalézt v plzeňské Košutce). Krov nese sedlovou střechou s pěti hřebenovými světlíky.

Cihlový komín má poměrně mohutný oktagonální podstavec (ten je skrytý v budově), dřík je kruhového profilu a je zakončen hlavicí. V současné době je přes korunu položen kovový rošt, ale čápi zde zatím (možná naštěstí) nezahnízdili.

Fotografie a text:
2006 – 2013 • Tom Droppa